Čáp už přiletěl zakroužil nad komínem a člověk dole dostal chuť k životu

Čapí rodina na hnízdě

Petr Flejberk
Čáp

„Tak už jsi tady. To je dobře. Co jsem se na tebe natěšil, vyhlížel tě každý den, několikrát denně. A ty stále nikde. Letos ho chtěli zbourat, někdo asi potřeboval cihly, někomu snad překážel, to nevím, ale ještě, že se tak nestalo. Vždyť ten komín je přeci tvůj, jeho vrcholek je tvým letním bytem, tak máš své velké hnízdo se svými malými. Já toho tady ze zdola moc nevidím, ale vždycky, když se vracíš odněkud z močálu, abys nakrmil ty útlé krčky, dovedu si představit, jak asi křičí hlady …“

Starý Brůžek měl všechny důvody k téhle samomluvě. Byl spokojen. Přiletěl jeho čáp, nejbližší přítel jakého kdy měl po smrti své ženy. Stalo se to na jaře před dvěma lety, když se začala probouzet k životu příroda. A najednou byl sám. Jaro toho roku bylo náhle bez ptačího zpěvu, bez vůní prvních květin. Zavřel se ve svém přízemním domku na konci vesnice a nesčetněkrát se probíral starými fotografiemi. Čas však umrtví i ten největší smutek. Život jde dál a přizpůsobuje se novému rytmu. Nejinak to bylo i u starého Brůžka. Občas u něho chvilku poseděl jeho soused, důchodce Trnka. Nikdy se nezdržel dlouho, měl svůj ovocný sad pro který žil a ženu, která nechtěla být dlouho sama, protože dobře věděla, že ten její starej, může být i jinde. Měla na mysli nedaleký hostinec. Ale i ta chvilka se sousedem, co spolu poseděli, dovedla povzbudit, rozptýlit, dodat novou chuť k životu. Tak jako dneska, když se náhodou dozvěděl, že jeho milovaný čáp už přiletěl.

„No a kroužil nad tím svým komínem, jakoby se chtěl přesvědčit, že je to opravdu on. Pak jsem ho viděl, jak tam nahoře stojí a dívá se dolů, možná, že se díval i sem, kdo ví, je to tak vysoko …“, doplňoval Trnka svůj čerstvý zážitek. Seděl u stolu a popíjel z nabídnuté skleničky a bylo na něm vidět, že ho přílet čápa také potěšil. Tváře mu začínaly pomaličku červenat. A těžko říci, zda z nového zážitku. To věděl pouze on sám. Domů příliš nespěchal,vždyť teprve přišel a práce okolo baráčku, ta mu neuteče.

„Zítra se musím podívat ke komínu, kdybych tak mohl vylézt nahoru, kdyby mi rozuměl …“ pokračoval Brůžek ve své dětinské představě. Jako by najednou omládl, a kdyby to bylo možné snad by i na ten opuštěný komín snad vylezl a žádná síla by mu v tom nemohla zabránit.
Šlo o lásku k živému tvoru, který se jako první, jako zázrakem objevil toho nešťastného jara před dvěma lety. Tohle by jeho soused asi nikdy nepochopil
Sedí tu, pokyvuje hlavou a zvedá skleničku.