Křesťanství vytvořilo prostředí pro vznik nové kultury a civilizace

Kardinál Dominik Duka

V dnešní době a možná zvláště v naší zemi byli svatí odsunuti do pozadí nejen současných celebrit, ale především do stínu našeho spoléhání se na sebe sama, naší pýchy. Světci v očích dnešního světa patří do minulosti, která prý není než předmětem zájmu odborníků a zdrojem muzeálních exponátů. Mám za to, že je tomu jinak. Tak jako je minulost součástí našich dějin a není ničím, co by se nás netýkalo, tak také světci dál promlouvají k našim uším. Neslyšet je znamená ochuzovat se o hlas těch, kteří v těžkých chvílích obstáli, těch, kteří nám mají co říct na každém kroku, mohou být příkladem v denních těžkostech, kdy bychom si chtěli zoufat, v situacích, kdy oni už přemohli zlo a jeho mámení.

Dvojnásobně to platí u světců, kteří jsou patrony naší země. Právě oni vytyčují zásadní body, které tvoří naší identitu, které utvářejí nás samé. Svatý Václav, počátek svatováclavské tradice, který je legendicky spojen prostřednictví Palladia české země se svatými Cyrilem a Metodějem a svatou Ludmilou, se stal velice brzy součástí jakési ságy, jež vstoupila do narativní historie raného českého státu, který se rozhodl být součástí křesťanského společenství Evropy. V jejím prostoru formovaném křesťanskými vládci vytvořilo křesťanství prostředí pro vznik nové kultury a civilizace. Tak se součástí naší kultury a naší civilizace stal i životní příběh svatého Václava.

Další významnou postavou, kterou jsme si připomínali v minulém roce, je světice z rodu Přemyslovců sv. Anežka Česká. V souvislosti s ní mě napadá úvaha Simony Weilové, která říká, že pravé štěstí prožívá ten, kdo se dotýká pravé skutečnosti. Co je to skutečnost, je velikou otázkou filosofie všech dob. Kant dokonce říká, že je skandálem filosofie, že ji není schopna dokázat. Křesťané ovšem vědí, co je tou pravou skutečností. Sv. Anežka Česká ji nalézala v setkání s bídou a utrpením nebo lépe v okamžiku, kdy v těžkých chvílích ubožáků, stála na jejich straně, na straně Krista. Ani tato zkušenost, o níž nám vypráví sv. Anežka, není ničím, co by dnes pro nás bylo bez významu.

Mnozí z českých světců jsou známější spíše v cizině než doma. Nemyslím si, že je to ostuda, jen se mi zdá, že bychom proto více měli cestovat, abychom si všímali toho, na kolika evropských mostech stojí náš Jan Nepomucký. Stejně tak by nás cesty do Polska a Uher měly upomínat na to, jak svým životem utvářel pojem Evropana sv. Vojtěch. Jeho politicko-náboženská vize rovnoprávných křesťanských národů určuje uspořádání střední Evropy dodnes. Více připomínat bychom měli také svaté, kteří měli české kořeny, ale své velké skutky konali v cizině. Mám na mysli Klementa Marii Hofbauera, patrona Vídně, a jihočeského rodáka Jana Nepomuka Neumanna, který je znám jako první americký svatý.

Zdroj: dominikduka.cz, cs.wikipedia.org/wiki/Dominik_Duka

Poznámka:

Northern Cardinal

Kardinál Dominik Duka adoptoval v pražské zoo čtyři kardinály rudokápové, ptáky z čeledě pěvců pocházejících z jihoamerických tropických lesů.Na fotografii je podobný pták z Kanady - Northern Cardinal.

Domovem kardinálů, v latině mají jméno paroaria dominicana, jsou tropické lesy v povodí Amazonky. Dorůstají délky až 18 cm a živí se semeny a bobulemi. Samec v době toku hlasitě a melodicky zpívá, proto také patří do řádu pěvců. Samičky kardinálů snáší dvě až šest vajec a sedí na nich 22 dní. V pražské zahradě jsou chovány čtyři exempláře tohoto druhu, který svůj název odvozuje od červeně zbarvené hlavičky.